Von Neanderthal Museum
TEXTY K VÝSTAVĚ
Čísla v tomto průvodci odpovídají číslovaným textům ve výstavě.
Vypadalo toto údolí vždy tak, jak vypadá dnes?
Co zde v roce 1856 objevili dělníci?
Jak se mohlo pár kostí stát takovou senzací?
Kdysi bývalo údolí Neandertal divokou, skalnatou soutěskou, skoro jako z pohádky. Tyčily se zde strmé vápencové stěny, svahy byly porostlé hustou zelení a řeka Düssel se valila úzkým údolím.
Úchvatná krajina byla zdrojem inspirace pro umělce.
V 19. století byla tato malebná krajina vyhledávaným cílem malířů i milovníků přírody. Těžba vápence jí však přinesla zkázu: během několika desetiletí byla tato působivá skalní krajina téměř úplně odtěžena.
Od roku 1921 jsou některé části údolí chráněnými územími. V současné době je údolí Neandertal cenným biotopem pro mnoho druhů rostlin a živočichů. Jak krásné údolí to kdysi bylo, můžeme dnes už jen tušit.
Kosti člověka neandrtálského zde byly objeveny zcela náhodou. V srpnu roku 1856 je dělníci vykopali z hlinitého jílu ve Feldhoferově jeskyni. Johann Carl Fuhlrott později uvedl, že kostra ležela natažená na zádech, hlavou směrem ke vchodu do jeskyně. Neandertálec zde byl pravděpodobně pohřben.
Při těžbě vápence však byla jeskyně zničena a přesné místo nálezu upadlo v zapomnění. Teprve v letech 1997 a 2000 se archeologům podařilo znovu určit, kde se jeskyně nacházela. Pod vrstvou vápencové suti objevili jeskynní jíl, nástroje, zvířecí kosti a další lidské kosterní pozůstatky. Ty dokládají, že se zde nacházely také kosti neandertálské ženy. Dětský zub svědčí o tom, že v jeskyni kdysi pobývalo také dítě.
Dnes toto výjimečné místo připomíná zážitková vyhlídková věž Höhlenblick.
Stopa po úderu nástrojem vznikla zřejmě při objevení kostí. Táhne se od pánevní kosti k hlavici kosti stehenní. Když dělníci narazili na tyto kosti, byly obě ještě anatomicky spojené. To nasvědčuje tomu, že kostra byla v roce 1856 v jeskynním jílu dosud neporušená.
Kosti nalezené v údolí Neandertal nezapadaly do představ o světě, které převládaly v 19. století. Fuhlrott je považoval za pozůstatky pradávného člověka, starší, než si tehdejší věda vůbec dokázala představit. Jeho výklad však přesahoval rámec pouhé vědecké hypotézy. Jeho výklad však zasáhl do samotných základů tehdejšího obrazu světa.
Člověk byl totiž považován za neměnnou bytost, stvořenou k obrazu Božímu a pokládanou za nejdokonalejší ze všech stvořených bytostí, jedinečnou mezi všemi živými tvory. Představa, že před dnešním člověkem mohly existovat jiné lidské formy, otřásla tehdejším pohledem na svět. Tato představa zbavila člověka jeho výlučného postavení.
Krátce nato Charles Darwin svou evoluční teorií tento nový pohled dále rozvinul. Člověk už nestál nad přírodou, ale stal se její součástí – součástí dlouhého procesu proměn, vývoje a vzájemné příbuznosti.
Nález z roku 1856 se tak stal jedním z významných mezníků v dějinách vědy a údolí Neandertal kolébkou paleoantropologie.
Johann Carl Fuhlrott (1803–1877) byl učitelem, přírodovědcem a všímavým pozorovatelem svého okolí. S velkým zaujetím zkoumal rostliny a živočichy regionu, zaznamenával svá pozorování a získané poznatky sdílel s ostatními. Při zkoumání kostí nalezených v údolí Neandertal v nich rozpoznal pozůstatky „předpotopního člověka“. Stáří nálezu však stále odhadoval na základě časových údajů uvedených v Bibli.
Co nás činí lidmi?
Odkdy existují lidé?
Jak starý je svět, ve kterém žijeme?
Byli jsme na Zemi vždy sami?
Vývoj života a jeho změny probíhají ve stěží představitelných časových obdobích. Toho si byl vědom i Charles Darwin: „Pohled na takovou skutečnost má na ducha skoro stejný vliv, jako marná snaha představit si nekonečno“ (viz Vznik druhů, 1872).
Teprve něco více než sto let máme představu o tom, jak stará Země opravdu je, od kdy je na naší planetě život a jak krátká je v porovnání s tím existence člověka a jeho zkamenělých předků.
Dnes jsme jediným lidským druhem na Zemi. Z evolučního hlediska jde o výjimečný případ. Až do vyhynutí neandertálců žilo na Zemi současně několik druhů homininů.
Zřídkavé jsou fosilní nálezy, na jejichž základě lze rekonstruovat historii naší evoluce. Důkazem existence některých druhů je jen pár kostí, u jiných dokonce jen stopy DNA. Místo rodokmenu se náš vývoj v současnosti zobrazuje jako široká řeka, která se rozvětvuje a vytváří nová ramena, která se později mohou opět spojit. Vývoj člověka není cílený proces, ale je výsledkem adaptace a náhody.
Jak začaly dějiny lidstva?
Jak vypadal svět v době našich předků?
Kam se poděli neandertálci?
Jak jsme se my lidé dostali do Evropy?
Historie člověka se začala psát v Africe. Na jejím začátku došlo ke změnám v přírodním prostředí. Před devíti až sedmi miliony roků se v důsledku klimatických změn zmenšil tropický dešťový prales. Otevřenějšími kraji v okolí jezer a řek již putovali hominini po dvou nohách.
Před třemi a půl až dvěma miliony let se podnebí v Africe postupně ochlazovalo a vysoušelo, přičemž toto období přerušovaly teplejší fáze. Různí hominini se odlišně adaptovali na kolísavé životní podmínky. Obývali savany, lesy, pobřežní zóny či okraje lesů. Živili se trávou, plody, hlízami nebo hmyzem. Jejich rozdílná adaptace se zrcadlila na odlišné stavbě těla.
Druhy nezůstávají nikdy stejné, stále se proměňují. Ani v rámci jedné populace se žádný jedinec nerovná jinému, protože při početí se genetický materiál rodičů pokaždé znovu promíchá. Biologové to nazývají rekombinace genů. Přitom vznikají stále noví a jedineční jedinci příslušného druhu. Ale nové varianty mohou vznikat také skrz změnu a geny samotné, tzv. mutace.
Čím lépe se jedinec v této rozmanitosti svému prostředí přizpůsobí, tím větší jsou jeho šance na přežití. Užívá lépe a efektivněji potravní nabídku, lépe se živí, prosadí se účinněji proti nepřátelům. Nejúspěšnější mají většinou i obzvláště hodně potomstva. Tím mohou své geny postupně prosadit.
Cesta rodu homo začala před 2,5 milióny let u homo habilis, prvního člověka, který vyráběl kamenné nástroje ze suti. Již u homo erecta, jehož nejstarší doposud nalezené ostatky jsou 2 milióny let staré, byly rozeznatelné typicky člověčí funkce. Měl už „hlavičku“, jak naznačuje jeho dalece vyvinutý mozek, chodil dobře po dvou a zřetelně povyrostl. Menší byl naopak jeho chrup a na těle mu řídlo ochlupení. Vyráběl různá nářadí z kamene a ze dřeva a staral se usilovně o své potomstvo.
Homo erectus se z Afriky přesídlil do Asie a Evropy. Z něho se vyvinul Homo heidelbergensis a z něho člověk neandertálský.
Neandertálce (homo sapiens neanderthalensis) antropologové dobře znají: od žádného jiného lidského druhu se nenašlo více fosilních kostí. Ty se výrazně liší od kostí dnešního člověka (homo sapiens sapiens).
Neandertálci měli silné kosti. V obličeji jim chyběly dolíčky, proto jejich rysy působily ostřeji. Nad očima vyčníval výrazný nadočnicový oblouk. Čelisti a zuby byly rovněž silné. Řezáky, které byly většinou výrazně opotřebovány, pravděpodobně používali jako „třetí ruku“. Jejich mozek byl větší než náš.
My, Homo sapiens sapiens, jsme se vyvinuli asi před 300 000 lety v Africe z potomků afrického druhu Homo erectus. Vybaveni vysokou mírou adaptace jsme začali osídlovat celou zeměkouli. V Asii a Evropě jsme se přitom setkali se vzdálenými příbuznými, jimiž byli neandertálci a denisované, potomci bývalých vystěhovalců z Afriky.
Do Evropy jsme se dostali asi před 40 000 lety. Žili jsme jako lovci a sběrači z doby ledové, stejně jako neandertálci. Jejich počet však již následkem neustálého střídání teplejších a velmi chladných klimatických fází výrazně klesl. Naše genetická výbava sice naznačuje, že došlo s nimi k promísení, mnohé oblasti však byly tak řídce osídleny, že ne vždy jsme se potkali. První přicházející znovu vyhnalo drsné podnebí doby ledové. Až po největších zimách jsme zůstali.
Klima odjakživa ovlivňuje životní podmínky člověka. Lidé se museli během střídání období tepla a zimy opakovaně přizpůsobovat měnícímu se prostředí.
Velmi prudké byly krátkodobé klimatické výkyvy během poslední doby ledové, které vedly k extrémní zimě a suchu. Řada částí Evropy ležela pod ledem a byla neobyvatelná. Lidé se uchylovali na jih, západ a východ. Přežití neandrtálců v malých tlupách bylo stále těžší a těžší. Před 40 000 lety nakonec vymřeli. S oteplením, které přišlo ke konci poslední doby ledové, vymřeli i velcí savci obývající mamutí step.
Vědci z celého světa rekonstruují pomocí různých metod podobu klimatu v minulých dobách, a získávají tak informace, které jsou důležité i pro vývoj dnešního klimatu. Klimatické výkyvy z doby ledové nelze srovnávat s těmi dnešními. Aktuální oteplování klimatu posiluje a urychluje působení člověka.
Jsou kamenné nástroje ostré?
Uměli neandrtálci rozdělávat oheň?
Mohou lidé žít bez kovů?
Původ mnoha lidských technických vynálezů sahá velmi daleko. V průběhu tísíciletí se tyto vynálezy díky novým materiálům a metodám neustále vyvíjely a vylepšovaly. Technicky významné bylo na jedné straně spojení více dílů v komplexní nářadí s výrazně vyšší účinností. Na straně druhé mohly být díky přeměně, transformaci vyráběny umělé materiály, jako je tomu u výroby keramiky či při zpracování kovu.
Ale teprve po průmyslové revoluci v 19. století a díky použití fosilních energií jako uhlí a ropy, mohly být provozovány transformace materiálu a syntéza nových materiálů ve velkém stylu. Zároveň dosáhlo technické vědění v krátké době takového rozsahu, že se za daných průmyslových podmínek podařily průkopnické vynálezy.
Nejstarší důkazy o nástrojích jsou staré 3,3 miliónů let. V této době ještě neexistoval rod Homo. Byli to tedy australopitékové nebo rod Kenyanthropus, kteří vyráběli tyto nástroje. Dokázali nimi pitvat zvířata nebo louskat ořechy.
Pomocí kamenných nástrojů se vyráběly i jiné nástroje. Fungoval tak neustálý proces výroby nástrojů pomocí nástrojů. Tak byl položen základní kámen naší hmotné kultury.
Je člověk díky používání nástrojů jedinečný? Ne tak docela. I mnohá zvířata dokážou být překvapivě vynalézavá. Například šimpanzi používají při lovu termitů klacky. Vrány dokážou ohnout drát a vyrobit si tak háček. Chobotnice si stavějí úkryty z lastur. Pozorují své okolí, zkoušejí různé možnosti a své chování přizpůsobují situaci.
Vynalézavost tedy není výhradně lidskou vlastností. Člověk však dokáže dobrý nápad dále rozvíjet: sdílí získané znalosti, předává je z generace na generaci a neustále zdokonaluje. Používání jednoduchých nástrojů tak postupně rozvíjí nové dovednosti, utváří tradice a nakonec přispívá i ke vzniku kultury.
Kamenný vrták působí na první pohled nenápadně, přitom patří k nejdůmyslnějším nástrojům starší doby kamenné. Pomocí špičatého pazourku dokázali lidé provrtávat kosti, zuby, mušle i slonovinu. Vznikaly tak přívěsky, korálky a další ozdobné předměty.
To vyžadovalo sílu, trpělivost a mnoho zkušeností. Drobné, přesné otvory vznikaly otáčením nástroje za použití písku či jiných brusiv. Nálezy z jeskyně Geißenklösterle v Německu svědčí o tom, že už před přibližně 40 000 lety lidé spojovali technickou zručnost se symbolickým vyjádřením. Nástroje však nesloužily pouze k přežití. Pomáhaly lidem vyjadřovat svou identitu, sounáležitost i smysl pro krásu.
Existují společenství bez mýtů?
Pohřbívali neandertálci své mrtvé?
Jsou jeskynní malby nejstarším uměním?
Kdo budoval megalitické hroby?
Jsou světová náboženství navzájem neslučitelná?
Od pradávna přemýšlejí lidé o počátku světa a o svém vlastním původu. Své výklady obsáhli do svatých příběhů, kterých dnes známe nespočetně ve všech kulturách. V mýtech o stvoření světa vytvořili bohové nebo nadlidské bytosti z chaosu zemi a moře, horstva, rostliny, zvířectvo a konečně i člověka.
Vyprávění se považuje za pravdu. Od generace po generaci se předávají dále a nabízejí orientaci ve světě, který působil tajemně a přemocně. Oproti moderním teoriím o vzniku světa skrze velký třesk a evoluci si tato vyprávění vystačí bez vědeckých dokladů. Mýtům se i tak věří.
Smrt od nás nevyhnutelně vyžaduje, abychom přemýšleli o smyslu našeho bytí. Smrt nebere jen život jednotlivce. Mrtví zanechávají mezeru v síti sociálních vztahů: partner ztratí partnera, dítě rodiče, bratr sestru. Smuteční a pohřební rituály pomáhají pozůstalým zvládnout ztrátu. Když se třeba truchlící po pohřbu sejdou ke smuteční hostině, posiluje to také solidaritu a společenství. Tím se zahájí, co se konečně stát musí: uzavření mezery, obnova pořádku ve společnosti.
Neandertálci byli první lidé, o kterých víme, že se smrtí zabývali a své nebožtíky řádně pohřbívali.
Člověk doby kamenné vytvořil také mobilní umění. Zhotovoval malé sošky, rytiny na kamenech, jako ornamenty na užitkových předmětech. Náročnou drobnou prací vznikala umělecká díla vysoké kvality a výrazu.
Vyřezávané figury z mamutí slonoviny ze Švábských Alp patří díky svým více než 30 000 let k nejstarším uměleckým dílům lidstva. Nejčastějším motivem umělců jsou, stejně jako v jeskynním umění, zvířata. Výjimku tvoří o několik tisíc let mladší ženské figury z kamene, paroží, mamutí slonoviny nebo pálené hlíny. Byly objeveny na tábořištích od jihovýchodní Francie až po Bajkalské jezero na Sibiři. Nápadné shody přes obrovské vzdálenosti a dobu vzniku ukazují na kulturní význam symbolu „žena“.
Lidé pozdní doby ledové měli již bohatý duchovní život. To se působivě zrcadlí v hojnosti jeskynních maleb a rytin v jižní Evropě. Nejstarší nástěnné malby, vytvořené před více než 30 000 lety, pocházejí z jeskyně Chauvet v jižní Francii.
Ústředním tématem raných umělců byla zvířata z jejich prostředí. Lidem podobné tvary se vyskytují málokdy. Motivy dokážeme dnes poznat, poselství skryté za obrazy už ale přečíst nemůžeme. Mnoho mluví pro to, že hluboké jeskyně sloužily jako svatyně pro obřadní rituály a jiné důležité ceremonie. Známe ale také nástěnné umění v prostoru denního světla, u vchodů do jeskyň nebo na skalních stěnách ve volném prostranství.
Zacházení s mrtvými je na celém světě důkazem výrazné lidské kreativity. Vytvářejí se místa, vyrábějí se předměty, objevují se rituály a pravidla. Megalitické hrobky (megality: z řeck.: mega = velké, lithos = kámen), které vznikly v období po době ledové, kdy jsme se usadili, jsou rané příklady míst vytvořených člověkem, na kterých se po mnohé generace pochovávali mrtví a současně bylo možné navázat kontakt se svatými.
Pohřební rituály často zahrnují osobní úpravu těla zesnulé osoby. Přeprava na pohřebiště má rituální nebo společenský význam a konečné uložení tělesných může být velmi variabilní. Kromě toho se oslavují rituály, které sahají daleko za hranice smrti.
Na Předním východě a v Egyptě vznikla před 5 000 lety první náboženství. Ta byla úzce spjata se státem a jeho vládci.
K dnešním světovým náboženstvím křesťanství, islámu, judaismu, buddhismu, hinduismu a konfuciánství se hlásí téměř 70 procent světové populace. Přes rozdílná božstva, vyznání a zvyky mají tato náboženství mnoho společného: svatá písma s ústředními výroky pro náboženský a osobní život; kněží, kteří se věnují výhradně víře a jejímu zprostředkování; monumentální stavby, ve kterých má svatost svůj pozemský domov. Většina velkých náboženských systémů má také jednoho původce. Ten svým stoupencům ukázal správný život nebo coby „posel Boží“ zvěstoval jeho slovo.
Odkdy existuje zubní kaz?
Jak vypadá vykopávka?
Odkud víme, jak žili lidé v době kamenné?
Dva milióny let táhli lidé jako kočovníci světem a žili z toho, co jim příroda dala. Sbírali plody, bobule, ořechy, kořínky, vejce, mušle a hmyz. Lovili malé a velké savce, ryby a ptáky. Díky pohyblivosti lovců a sběračů byla tato životní strategie tak úspěšná. Zdroje potravy chrlí příroda v různých ročních obdobích a na různých místech. Sledoval se její rytmus a na jednom tábořišti se pobývalo často jen několik týdnů. Skupiny byly malé, čítaly přibližně 20-30 osob. Pokud bylo potravy málo a hrozil hlad, rozdělily se dále v menší skupiny. Když se naopak skolila celá horda zvěře, spojilo se více skupin dohromady.
Biologicky vzato je člověk všežravec. Nepostradatelné součásti své obživy – sacharidy, tuky, bílkoviny, vitaminy a minerály – může získávat jak z rostlinné, tak z živočišné stravy. Člověk tuto flexibilitu kreativně využil a dokáže najít obživu všude na zeměkouli. Ale člověk neobohatil pouze svůj jídelníček, nýbrž vynalezl i nový způsob přípravy jídla. Vaření, dušení, smažení činilo potravu měkčí. V průběhu našeho vývoje potřebujeme stále méně žvýkat. Tím se po milióny let zmenšují čelisti, žvýkací svaly a zuby: v našich obličejích lze číst, co jíme.
S usazováním počal člověk novou kapitolu v zacházení s přírodou. Lovci a sběrači sotva zanechali své stopy v krajině. Brzy po jejich odchodu byla tábořiště zase zarostlá.
Zemědělství a dobytkářství započaly před 10 000 lety spirálu, která se točí dodnes: větší množství a pravidelně dostupná potrava umožnila i nárůst obyvatel. Pro ně muselo být zase produkováno více potravy. Tak zemědělci mýtili lesy, vysoušeli slatiny a více těžili z půdy. Krajině dominovala pole a pastviny. V moderní zemědělské stepi už mnoho druhů nenajde obživu. Z holých polí odnáší vítr a déšť plodnou prsť pryč, hnojiva a pesticidy ohrožují pitnou vodu, usilovné zavlažování překyseluje půdu.
Archeologická vykopávka vždy znamená neodvratné poškození naleziště. Proto je důležité před důkladným odkrytím lopatkou a štětcem vše přesně zdokumentovat. Vše se změří a označí, ale i ofotografuje a oskenuje. Na vyhodnocení objevů a nálezů se podílí tým složený z různě zaměřených vědkyň a vědců. Zkoumá se každý nález. V případě kamenných nástrojů se například určuje, odkud pochází materiál. Vyrobili je lidé v době kamenné v místě nálezu nebo je tam přinesli hotové? Zvířecí a lidské kosti zkoumají specialisté vědeckými metodami. Jednotlivé výsledky výzkumu jsou částmi skládačky, ze kterých lze zrekonstruovat naši minulost.
Je řeč typicky lidská?
Měli neandertálci jiný mozek než my?
Znají všechna společenství malou rodinu?
Je konkurence mezi lidmi nevyhnutelná?
Existovaly vždy mezi lidmi sociální rozdíly?
První hominidové se dorozumívali pouze gesty, mimikou a jednoduchými zvuky. Brzy vyvinuli řeč. Jelikož nezanechali žádné fosilie, může být důkaz jejich existence veden pouze nepřímo. Biologickými předpoklady schopnosti mluvit jsou jak dostatečná velikost mozku, tak specialní anatomický výcvik hrdla a hrtanu.
Biologického předpokladu pro řeč bylo pravděpodobně dosaženo u druhu homo erectus. Rozsáhlé vědomosti o přirozeném prostředí, komplikované řemeslné znalosti a po tisíc let rozrostlá životní pravidla, zkušenosti nemohl homo erectus zprostředkovávat jen imitováním a gesty. Řečí se z generace na generaci dále předával neustále se rozrůstající poklad nově osvojeného vědění. Pozdější neandertálci mohli bezpochyby mluvit podobně jako my.
V poměru k velikosti těla je náš mozek 3x větší než u lidoopů. To je asi 2 procenta naší tělesné váhy, spotřebuje ale 20 procent naší energie. Tento nadmíru nákladný orgán je zodpovědný za zvláštní postavení člověka mezi živočichy. Růst mozku byl podle biologických norem rychlý: od prvních typů člověka až po homo erectus se objem mozku více než zdvojnásobil.
S velikostí mozku rostly také jeho schopnosti. Vnímání životního prostředí a uchovávání informací se dařilo stále lépe. Dorozumívání bylo stále přesnější. S pomocí mozku vznikl kulturní systém informační paměti s ohromnou flexibilitou a netušenými možnostmi rozšiřování.
Človíček je nedonošené dítě. Musí v naprosto nezralém stavu na svět, aby se jeho hlava s velkým mozkem ještě protáhla porodní cestou. Aby bylo stejně zralé jako mládě šimpanze, muselo by zůstat ještě dalších deset měsíců v matčině břiše. Proto je vedle péče matky nezbytně žádoucí podpora dalších účastníků. Ti musí dítěti a matce přímo a nepřímo pomáhat: obstarají potravu a další zdroje, zpřístupní nástroje a pomůcky a poskytnou ochranu. Vedle integrace muže a dalších členů skupiny v péči o děti je také úloha babičky vynálezem člověka. Společná péče o potomstvo vznikla nejpozději s homo erectem. Starost o dítě dala vzniknout spolu úzce spojeným malým skupinám.
Moderní definice rodiny skládající se z otce, matky a dítěte je produktem 19. století. Pro lidská společenství jsou typické příbuzenské skupiny přesahující malou rodinu. Velikost skupiny této nejmenší sociální jednotky byla u lovců a sběračů celosvětově průměrně kolem 25 osob. Podobné počty dokládají vykopávky tábořišť z doby ledové. Malé skupiny tvořily základ našeho kulturního vývoje. Lidé vyvinuli výjimečně důmyslnou nepřehlednou rozmanitost příbuzenských vztahů a pravidel. A do této dynamiky patří i dnešní společnosti. Novými variantami občanské rodiny tak jsou nevlastní rodiny.
Všichni dnes žijící lidé mají společnou pramáti.
Hluboko v našich buňkách jsou uloženy stopy minulých generací. Díky nim mohou vědci zkoumat příbuzenské vztahy napříč tisíciletími a rekonstruovat historii našeho společného původu.
Ten nás zavádí do Afriky – ke kořenům lidstva. Existence společné pramáti všech lidí poukazuje na společný původ, který navzdory všem hranicím, kulturním i jiným rozdílům spojuje všech osm miliard lidí na všech kontinentech.
Když porozumíme tomu, odkud pocházíme, začneme si klást i otázku: Kam směřujeme?
V našich buňkách se dodnes uchovaly stopy dávných cest a setkávání našich předků.
Před přibližně 200 000 lety žili ve východní Africe lidé, kteří se stejně jako my smáli, učili, milovali a pečovali o své blízké. Nemohli tušit, že jejich potomci jednou osídlí celou Zemi.
Člověk není ani nejrychlejším, ani nejsilnějším tvorem na Zemi. Přesto se mu podařilo na své cestě překonat pouště, přeplout oceány a osídlit všechny kontinenty. Za tímto úspěchem nestála síla, ale schopnost spolupracovat.
Všechny dnes žijící lidi spojuje jedna mateřská linie. Nebyla první ani jedinou ženou své doby. Zatímco jiné mateřské linie postupně zanikly, linie této pramáti přetrvala až do současnosti. Vědci tuto ženu nazvali „Evou“.